+ Jak se lidé mění... +

Mám pocit, že za poslední rok jsem se strašně změnila. Tak nějak jsem...dospěla, nebo co.

Už nenosím tolik černou. Možná za to může fakt, že jsem si pořídila černé džíny a příčí se mi chodit v té barvě celá. Nevím. každopádně, vzala jsem na milost i dříve nenáviděné květinové vzorky.
Už nejsem prostě takový ten rebel.
Už nepíšu příběhy. Prožívám je.
Už se tolik nestydím a nebojím se zařizovat si důležité věci sama. Ale pravda, pořád ještě si nedokážu někam sama zavolat (shame on me!)
Už nesedím tolik doma. Vždycky jsem byla velmi domácký člověk, ale teď, paradoxně když bych doma měla být a učit se, jsem skoro poád někde pryč.
Už ani moc nekreslím. Není čas... Mrzí mě to.
Už nejsem tolik depresivní. Snažím se. Pomohla mi při tom jedna moc hezká knížka o stylu života. Velmi pozitivní.
Už dokonce nejsem ani tak moc líná. Občas se dokonce donutím i k nějakému sportu! A to už je co říct...
Už nečekám, že mi všechno spadne do klína. Jdu si za svými sny.
Už se nebojím říkat, co si opravdu myslím.
Už ani moc neposlouchám tu severskou hudbu, kvůli které vzniknul i můj původní blog...
Už dokážu žít i mimo internet...

Ale stále je tu spousta věcí, ve kterých jem pořád stejná...
Stále nepiji mléko, nejím houby a mám strach ostrých předmětů, jako jsou jehly a nože.
Stále miluji chemii.
Stále jsem tak trochu dítě, naivní, trochu praštěné a hodně veselé.
Stále nosím svou růžovou mikinu s kočičími oušky.
Stále mám podivně barevné vlasy, které odmítám ostříhat.
Stále sním...a pak bývám občas nešťastná z toho, když realita neodpovídá mým snům...
Stále píšu plnicím perem po tatínkovi. A stále chodím domů s rukama od inkoustu.
Stále sbírám obrázky, které mi padnou do oka a hromadím si je do složky v počítači, která už skoro praská ve švech.
Stále mívám ruce plné škrábanců od kočky.
Stále mám svou jizvu na tváři, u které nikdo neví původ. Prý jsem se s ní narodila.
Stále miluji...